Náhrobek.

V dlouhé zimě hlava dlouhé sny přesnila,

k Dunaji se vzletná duše uchýlila,

kroužila koleso veliké a volné,

v raz jak skalní sokol, v raz jak ptáče polné.

Obletěla Slovač, a její oblety

nesly ji v tatranské zkamenělé světy,

kde slovenská žalosť v roklinách se skryla

a kroniku stalet do kamene vryla.

Obletěla pěkná, daleká údolí,

pozřela, jak bědí statečný syn holí,

jak máť v dítko retem ohníka nakladla,

by zpěvná jásavosť z dušky mu nepadla.

Obletěla meze slovenské zemice,

přinesla v památku sta perel do líce,

obkroužila tajno ty slovenské hroby,

nesnesla píseňky, snesla jen žaloby.

Vždyť slovenská sláva v hrobě Tater skryta,

na velkém náhrobku trápení jsou ryta,

a kdo čte, co tady psala času ruka,

pozná, čím mu hlava a čím srdce puká!