Náhrobek.

Kdes v troskách starých soch a pomníků,

říms opadaných, desek náhrobních,

z nichž jména dávno vymazal juž čas,

v zákampí chrámu, který troska sám

ty trosky hlídal, zřel jsem náhrobek:

Na koni krytém těžkým železem

jel rytíř od hlavy až do paty

ve brnění, na hlavě přilbu měl

a hledí spuštěné, jak schystán v boj;

meč těžký po boku a v záloktí

mu oštěp trčel v třemen opřený,

však ruce v rukavicích železných

ty byly spjaty jako k modlení

a mezi články prstů růženec

se vil, až koni v hřívu zapadal.

Tak jistě jel kdys dávno před lety

ve hvozdech černých, pustých bez konce,

v boj s obludami, obry, lupiči,

a v chvíli hrozné, těžké, poslední

meč zastrčil a oštěp sklonil v zad,

štít na řemení koně zavěsil

a v strasti svojí sáhl – k růženci.

On, bohatýr jak celý z železa,

se modlil jako dítě! (Hádanka

to ovšem těžká mému století!)

a jistě pomohla mu modlitba

a víra jeho v pomoc nadzemskou,

neb tak jej vtesal v kámen umělec,

že každý, po letech kdo kolem jde,

kol náhrobku, jenž vetchá troska juž,

zašeptá: „Amen“ k jeho modlitbě.