NAIVNÍ IMPROVISACE.

Dávno už, dávno – jak ten čas letí! –

měly se rády dvě malé děti,

jako dva ptáci, jako dva květy;

chtěly jít spolu

v štěstí i v bolu

daleko někam, až v neznámé světy.

Vedly se spolu cestičkou dlouhou,

vesele spěly za svojí touhou,

za tím svým dálným, neznámým cílem;

na večer tiše

usnuly v líše,

u sebe hlavy na uzlíčku bílém.

A tak šly dlouho divnou tou cestou;

potkaly prince – jel za nevěstou,

potkaly krále – z boje se vracel,

ba i ty chudé

potkaly všude –

a tak den za dnem jim zvolna se ztrácel.

Až jednou z rána – už zřely v dáli

kraj svojí touhy – na kraji skály

stanuly rázem. Nemohly dále.

Hleděly dolů

a ve svém bolu

klekly si, chudinky, na tvrdé skále,

plakaly hořce, zelenou snětí

kynuly tam, kam nemohly spěti...

ubohé děti!...