NAIVNÍ PÍSEŇ.

Sta drobných a bílých ženských ruk

se vzpínají v modlitbě ku klenbě chrámu;

jak lesknou se při světle zářících oltářů,

jak chvějí se pod vlnou vonného dýmu,

jenž zdvihá se, krouží pod klenbou chrámu!

Sta drobných a bílých ženských ruk

svůj zdvihly lesk, měkký lesk na důkaz nebesům,

že udělují denně tisíce pocelů,

že zleštěny jsou tak lichotným lásky stiskem.

Sta drobných a bílých ženských ruk

své spínají prsty nervosní, tenké,

se stopami tajně utřených slz

nad urnami lásky v poznání beznadějném: –

že tisíce pocelů skýtávaly marně! –

Sta drobných a bílých ženských ruk

po modlitbě – s jistotou odpuštění

se potají žhavě chví zimničnou touhou

po vášnivém stisku ve plášti noci! –

Sta drobných a bílých ženských ruk

s tou hladem sesláblou dlaní, v niž pálit bude

jak žhavý kov peníz, první ten peníz –

si sáhnou k čelu v nejbližší noci

v té vzpomínce bědné, že pod klenbou chrámu

své vyzáblé prsty vzpínaly marně!