NAIVNÍ POVZDECH.

Jaké to svádění sladké k bystřině zapomenutí...

– Pojď, drahá! – – Ne – ach nech mne teď... Počkej, až trochu se setmí – –

A za těch něžných her, polibků, vášnivých hnutí

novou je slyšeti bytost... Z daleka volá k nim ze tmy...

A – tomu říkají láska... Zvát k příchodu nový zas pupen...

Sonatu, která jim lkáti dá něžností za stříbra luny,

při níž se na srdci srdce rvaný jak zachvívá lupen,

ukončit bolestně prudkým prasknutím nejdražší struny...