Naivní rozhovor.

Ty má sladká, která víš!

Lesní rohy neslyšíš?

Chci ti o slavnosti říc',

houpaček tam na tisíc.

Vezmeš si mne? Já k ní děl.

Její smích se zvonkem chvěl:

Ne, mám ráda celý svět.

Ne, jsem mláda. Ty chceš hned?

Možno. Snad. Ne, já chci dřív

s hochem tím, jenž na mne kýv’

jedno slůvko promluvit:

chce-li se mnou k tanci jít?

Vše to může, může být...

Podél řeky cesta, stín...

Večer chlad jde ze sítin.

Ty má sladká, která víš, –

dosti, dosti tance již.

Není, není tance dost.

Možná. – To je žárlivost. –

Bolestí dnes nezdřímne

moje srdce upřímné.

Zítra až v ně pohledíš,

ty mu neporozumíš.

Bude zářit v světle mdlém,

jak po slunci zapadlém.