Naivní sloky.

K večeru jsem vyšel k lesu,

abych tísně zapomněl,

jak ji často v duši nesu

tajemného plný děsu,

který nitro rozechvěl.

Leto bylo v slávě květů,

v mou však duši smutek pad’:

bázeň, že snad nedokvetu,

nevypovím všecko světu,

zemru brzy, příliš mlád;

nedostihnu velké mety,

k níž spěl mého mládí sen,

zmlknou brzy moje rety,

vychladnou ty všecky vzněty,

z Díla zbude torso jen...

Kukačka v tom ozvala se,

vzbudila mne z dumání:

do pilného zpěvu dá se,

bez ustání ozývá se

zvučné její volání...!

Kukala pak dlouho, dlouho,

nemoh’ jsem to spočítat:

Budu ještě žíti dlouho,

jako ty, má žhavá touho,

tvořit, žít a milovat?