NAJADA.

Jak těsně přilehá jí k tělu šat,

na plných ňadrech lpí a luzném klíně,

jak řeckou amforu na trambulině

ji vidím, ruce k výši vzpjaté, stát.

Juž parník blízko! Jeden skok a pád,

jak zlatá rybka šplouchla ve hlubině,

jak odlesk slunce tká ty vodní síně,

tak čeří vlny její plavby chvat.

Jen plná paž a bílé rámě časem

se zachvěje a zahraje vln jasem,

jež toužebně se tulí k ní a chvějí.

Juž za námi co malý bod se míhá,

leč oko stále v mlze ještě stíhá

tu boků linii, ty ruce její!