Ó, NAKLOŇ JIŽ SVÁ ÚSTA...

Když jdeme spolu v slunné chvíli ranní

zlatými poli čistou pod oblohou,

tu každý klas, jak dvorně když se klaní,

křů listy chví se, že se tknout tě mohou.

Když loukou jdem’ – je na sta květů na ní –

roj motýlů kol krouží chvíli mnohou,

květ bílý padá vlas ti na havraní,

a jiný šťasten pod tvou zmírá nohou.

Vše jak když zná tě, miluje a tuší,

co dobroty ti, lásky dříme v duši

i k člověku, i ku květu a zvěři.

Ó, nakloň již svá ústa k mému sluchu!

Vím, vše co kolem tajno mému duchu,

to příroda že srdci tvému svěří.