NÁLADA BABSKÁ.

Takové jsou v chudém kraji

malé děti z chudých rodin,

že jen zřídka rozpoznají,

kolik na věži je hodin.

Člověk stárne. Ale děti:

pokřik, výskot, radost, pračka.

Člověk stárne. Děti letí

na náves si zahrát špačka.

A když ze hry vracejí se

(mělyť doma dávno býti),

zřít je v každém jejich ryse:

Ach, mne čeká doma bití...

Nejsou jisty. Po očku si

prohlížejí cestou chodce.

Kolik hodin? Říc’ jim musí.

Ptají se tak plaše, krotce.

Alejemi, pod Potštýnem,

běží děcko v jednom kluse.

Tvář mu hoří jako vínem,

jeden prstík mělo v puse.

Děvčátko to. „Co chceš, malá?“

Uhodnutí byl jsem blízek.

Beze slova ukázala

na vestu a na řetízek.

„Kolik hodin? Šest a půla.

Je půl sedmé. Bězíš domů?“

Odplynula, odvanula – –

Ztratila se v stínu stromů.

Jako pole jarních máků

sukýnka se kmitla pestrá –

Já stál v lipách, údiv v zraku,

starý rok co ze Sylvestra.

Prstík, jímž se dotkla vesty,

strašil mne jak noční světlo –

Setmělo se. – Stromy – cesty –

nějak se mi všecko pletlo...

Cesta v pravo, cesta v levo.

Malý prstík v dětské pěsti

zveličil se jako dřevo

sloupu kdesi na rozcestí.

Slabikuji nápis v šeru.

Písmen roj se ohněm vzedme.

Břízy šumí v podvečeru:

Umřeš jednou o půl sedmé – –

Tma je v hlavě, tma je v lese.

Děvčátko už dávno spinká.

Prstík se mu ke rtům nese

ve snách jako cukrovinka.