Nálada noci.

Do smutků černých za soumraku,

když návratu se nedočkali,

se oblékli a vyšli zvolna

a u bran parku dlouho stáli.

V noc úzkostlivou volali ho dlouho –

Nad parkem mrtvým žlutý měsíc stál,

do tůní jezu potápěl svá světla –

když v dálce kdos se hořce rozplakal.

A v údolích se leskly vody

a světla rudla na samotách,

pták dutě vzdychal jako dítě

a plaše v parku šeř se protáh'.

Tak smutno bylo jim, že starý zámek

už nikdy smích a radost nepozná,

tak smutno bylo jim, když poslouchali,

jak na balkoně pláče princezna.