NÁLADA OBČANA LAVALA DNE 21. LEDNA 1793.

Ty, Margret, nechej všecko stát a ležet

a ustroj se! Chce vyjít se mi trochu

v boulognský lesík. Ve vzduchu je čisto

i slunce, podívej se, pěkně svítí,

pojď, máme svátek. Neřekla bys ani,

jak bourbonský vepř řval a jak se zdrahal

dát hrdlo pod zub tetce guillotině –

žít neuměl a umřít nedovedl,

proklatý zrádce! Stroj se, Margret, stroj se!

A stálo tam pár bílých citlivůstek

a měly mokro v očích – kouk jsem na ně,

hned utřely je, hned se roztratily

jak zlodějky při práci přistižené.

Nu, pojď už, loudalko ty zatracená,

den nečeká a slunce nebude stát,

že fintit chceš se. Pospěš, holka, pospěš,

chce se mi vidět veliký kus nebe,

pár stromů, třebas holých, sporou trávu,

jež na březnové slunce s touhou čeká.

Teď zbyla jeho harpye tu ještě,

i té se musí uříznouti hlava,

pak deset tisíc zrádců, šlechty, kněží –

a bude dobře. Konečně že jdeme!