NÁLADA ODLIVU

Utichlo moře. K středu sama sebe

ustouplo tiše v dálku před zemí.

Jen jeden strom klid večerního nebe

tyčí se chránit svými větvemi.

Ustouplo moře. Jenom jeho řasy,

jež hnaly vlny, zapadly tu v zem.

Jak by si v děsu bylo rvalo vlasy

při útěku na ni pohledem!

Utichlo moře. Litovalo zemi.

A za obzorem dmou se vlny kdes.

A racek zamáv’ dlouze perutěmi

a mrtvě se pak zvolna dolů snes’.

Průplavem úzkým domů plachta pluje.

Nějaké stíny rozeznávám v ní.

Zbraň, hákovici rybák vyhazuje

a mrtvá, lesklá těla tulení...