NÁLADA POSLEDNÍHO VEČERA

Čehosi velkého jsou moje sny vždy chtivé.

Dnes poslední je u moře můj den.

Zřím pod stromovím domky přívětivé

a obzor, jenž je deštěm zachmuřen.

Svou hlavu ve dlaních, tak hledím unaveně

v spleť lan a stožárů, opřen o mostní trám.

Tak zírám lhostejně jak ti, kteří tu denně

se z moře vracejí k hladovým rodinám.

Nebesy, zátokou oblaka těžká táhnou.

Vše je tak ztrnulé, jak já tu stojím mdlý

a čekám, k hladině kdy se už přece nahnou

ty chtivé myšlénky přes nízké zábradlí.

Ta mdloba je mi nejmraznějším smíchem.

Kdos’ se tu zastavil, a jde teď opět dál.

Hlas ovčích stád se roznes’ z dálky tichem,

a maják nad vsí k moři vzplápolal...