NÁLADA PŘÍTMÍ

Sedím na pohovce v síni,

snové zas táhnou mou hlavou,

slyším tak podivnou píseň,

sladkou a tichou a lkavou,

jako když na podzim vítr

šelestí zežloutlou travou...

V modravém šeru své síně

slyším tak podivné zvuky,

podobné houslovým tónům

v doteku nervósní ruky.

A vůně, měsíc a večer,

vill střechy před okny mými,

pak shluky akátů bílých,

dýšící parfumy mdlými.

Sním... Pluji v daleké kraje,

v kraje své mladosti tklivé...

Vidím zas hvozdy, mé hvozdy

dumavé, šeré a snivé...

Vidím zas labutě moje,

jak zvolna k zámku se šinou

po hládi modravé vody

pod lunou žlutou a sinou...

A z komnat line se hudba,

tak zvláštní, tichá a tklivá,

a žalný ženský alt v dáli

k ní odkuds’ z neznáma zpívá...

To zpěv mé mladosti trudné,

jejž tak rád slýchal jsem kdysi,

až umlk’ jedenkrát navždy

ten hlas mi neznámý, čísi...

A teď... Zas zvučí mi z dáli,

tak slabě... V temnu zas zmírá –

Procítám... Střechy zřím oknem

a kol mne noc mdlá a širá.