NÁLADA SOUMRAKU.

Je letní den. Slunce svítí s nebe.

Tu procitá duše! volá – křičí

po kousku oblohy! – ta smutná duše –

Já ležím na pohovce v síni. Pozorný. Němý.

Sen zrozený ze sna. Stříbrné světlo

víří na podlaze jizby!

Tam sedí mé dumy v smutečních řízách

a hrají na flétny: pláčí a teskní.

Teď vykřikly hrůzou. Prchají v zmatku.

Světelný příboj prolomil okna

a valí se, valí, rozmetá skříně

a hučí a jásá a roste a ničí! –

Světelné moře.

A duše se zvedá...

Vrhá se do vln a koupe své tělo

v slunečných vodách;

rodí se znova: spanilá víla:

Anadyomené.

Večer!

Zavřena okna, sšeřená jizba.

V nejhlubším stínu

ležím a dřímám.

Smuteční děvy hrají na flétny.

Má duše zpívá v slunečních vodách.