NÁLADA STARÁ.

Snad je to rok, snad deset let je tomu,

já nemám paměti, jen vím, že den se smrákal,

že téměř neživě jsem tehdáž došel domů

a vlivy těžkými jsem celým nitrem plakal.

Že bylo prázdno k sešílení v poli,

že bázeň má se ve cval chtěla dát

a v rozcestí na shnilé vztýčen holi

že truchlil černý Krista majestát.

Že za vsí pes se slepě díval na mě,

snad byl tak stár, že nemoh’ strážně zavýt,

a mrtvě jazyk zmítal se mu v tlamě...

Těch slepých důlků nemoh’ jsem se zbavit!

Eh, co v nich bylo! Běda, co v nich bylo.

Proud slzí psích se potom za mnou plouží

a ticho jemu břehy navalilo...

Můj vlastní obraz sinal v černé louži...