NÁLADA TROPICKÁ.

Slunce praží, jako blázen zkrátka,

horký samum věje z širé dálky –

ach, že tady nemá pražský Zátka

s limonádou žádné filiálky!

Všemu nanic už je z toho parna,

všechen život vymřel žízní, hlady,

po plzeňském všecka touha marna –

prosím vás, kde vzalo by se tady!

Kol je přímo nestydaté vedro,

jež poušť celou v tichý hřbitov mění –

velbloud, zdá se, vody celé vědro

vypil by na jedno posezení.

Zalez’ pouště král i tygr dravý,

zašli v dál z těch nehostinných plání,

smutně oba svěsili jen hlavy,

nadávali oba, až bůh brání.

Při tom horku svlekl se i z kůže

boa constrictor, jak ležel v trávě.

(Myslím ale, že to nepomůže,

za chvíli se zpotí zas, ba právě!)

Slunce jako všichni čerti pálí,

boa constrictor měl na to dopal.

Neví, spíše naznak ležet má-li,

byl by zlostí kolem sebe kopal.

Zíval dlouhou chvílí, zíval hladem,

hlad měl, žízeň, a nic k pití, snědku –

pochutnat si na jehňátku mladém,

myslím, že by byl dal za to pětku!

Včera k snídaní měl půlku krávy,

druhou půlku jaguár mu odnes’.

Boa constrictoru dobře tráví,

vzteku jak dnes věru neměl podnes.

Žízní jazyk vyplazoval ztěžka,

jaký div, že upad’ v rozmar zlostný!

Aspoň kdyby našel třeba ježka,

slupnul by jej najednou i s ostny.

Ale v celé poušti, jak je dlouhá,

myš se nehne – obzor vůkol prázen...

Ticho, mrtvo, pusto, – marná touha!

A dál slunce praží jako blázen...

Poušť je zprahlá, bez vody i piva,

vysychá i v hadu zbytek morku.

Jenom v dáli Memnon v poušti zpívá –

že se mu chce zpívat v tomhle horku!