Nálada v smutném dni prosincovém.

Ta žlutá vrata vížky hřbitovní,

ve které smutně denně zvonek zní

v náš klidný dol, v tu samotářskou ves:

víc než-li dřív – mne chmurou plní dnes.

Za těmi vraty tam je mrtvých sad,

kde také i já dřímat budu snad,

až srdce, skráně nepokojný žár

uvadlé trávy stlumí suchopár.

Tam v pusté stráni, v těžké hlíně sám,

zapadnu na vždy přátel vzpomínkám,

a v zimě, v létě... neznám, neželen

tam budu spáti dlouhý, chmurný sen...

A v naši ves – v tu jaro přijde zas,

v ní jiní budou v budoucí ten čas –

l ta, kterou jsem tolik rád zde měl,

zde nebude, kde prvně jsem ji zřel!

Snad jenom časem na den, hodinu,

návštěvou přijde v rodnou dědinu

a oknem v dumách bude hleděti

na hřbitov, který v stromech viděti.

„Dej klid mu Pane!“ tiše zašeptá –

na víčka šátek přitiskne pak svá...

Ó pro tu slzu té, již měl jsem rád,

zde na pustině neznám chtěl bych spát! –

Ta žlutá vrata vížky hřbitovní,

ve které smutně denně zvonek zní

v náš klidný dol, v tu samotářskou ves:

víc než-li dřív – mne chmurou plní dnes!