NÁLADA Z DÁVNA.

Ty večery dnes oživly tak ve mně,

u stolku v Praze – kdy noc se už plouhá

do zmlklých ulic – jak jsem sedal němě,

a se stěny kyv hodin zpíval zdlouha.

Ty večery, kdy někdo dole hrával

arii známou a ten kvapík rychlý,

kdy kouzlem svým mě smutek obetkával,

a ulice – jak vymřely by – ztichly.

Kdy zavoněl čaj na mém chudém stole –

v tu arii, jež naříkala dole,

třesk dveří vryl se, trepek šelest plaše

po chodbě přelét, zanik’, zmizel zase,

– kdy chvíle jsou, kdy nic už nehýbá se,

jen srdce tluče, tluče srdce naše!...