Nálada z podletního jitra.

Po polích zlaté slunce rozteklo se,

na vlnách obilí se třpytí v rose,

na sivých vlnách podletního žita, –

i v zakaleném obzoru juž svitá.

Břidličné střechy sálají tou září,

bělaví holubi se na nich páří,

a vzduchem sytým sluneční té kštice

jásavý balet tančí vlaštovice.

Kdes v trávě žlutají se pampelišky,

jak rozhozené drobné zlaté plíšky –,

dva běláskové vyletěli z květů

a líbají se v třepetavém letu.

A vzduch je plný nervosního křiku,

jak vrabec hlučně touží po vrabčíku,

a kdesi na okapu, jasem spita,

se vzdává samice, jen nebem skryta.

Tak vše to zřím a čelem na skle ležím:

vše dýchá žítím omládlým a svěžím,

vše šílí zpěvem, pokřikem a hvizdem,

a celý kraj se zdá být velkým hnízdem.

Dvě mouchy bzučí kol, i ty jsou v páru –;

vše láskou plá ve slunce teplém varu – – –

Třesk, třesk, třesk! Výstřel za výstřelem hlučí –

Dav na povel se vraždit lidi učí!