NÁLADA ZA SOUMRAKU.

Dům k domu malebně se ve údolí řadí.

Prejzové střechy... báň... věž na věži... v tom sady...

Klikaté ulice... výklenky... balustrády...

a v dáli pod mostem stříbrná řeka pádí...

Vše má svou náladu a k snění duši svádí...

Ten starý kolorit a staveb divných řady,

klid náměstí, jež sní o zvucích serenady,

když večer do ulic se mrtvých plíží kradí.

V tom slunce zapadlo, slyš, zvuk tam, z jiné strany,

teď ze všech koutů, hle, zvonice rozelkány

nad městem počaly svůj koncert melodický...

Noc klesá... Bání shluk... střech... palác na paláci,

jak vzrůstá noc, se v temna propast zvolna ztrácí:

teď, hle, hrad s dómem v mrak tam trčí gigantický!