NÁLADA.

Tmy ebenové nalehnuly v moře

a ztichly vlny, – jenom smolné lesky,

stý odraz sesláblý od zhaslé zoře,

se rozkmitaly spoře po prostoře

a soumrakem jich šepotaly tlesky.

A tíha vod tak nalehnula na mě,

tak studeně, tak děsivě a klamně,

jak vina tajemná, jež smíru nemá...

Pruh fialový tetelil se v dáli

a všecky barvy zcela zhasínaly.

I vlny zmlkaly, pláň děsí němá...

Já chvěl se, stál, – dech země vší mě lekal,

kdos držel mě, já hoře touhou čekal,

že vzejde měsíc nad vodou a zemí

a celá sláň že zkvete lilijemi. – –