Nálada.

Tak ticho jest, že zvuku není slyšet.

Ni na haluzi lístek nehne se.

V ta místa z dětství drahá znovu přišed

tak sám a sám teď bloudím po lese.

A ticho, které opíjí a mámí,

to velké ticho, které vůkol roste,

to moře ticha duši zalévá mi, –

a nevím proč, v mé srdce znovu, po sté

zapadá přání, nevrátit se zpátky

v tu lidskou bídu, starostem a hoři

se na vždy skrýti v toho ticha moři

a zapadnouti lidem bez památky

tak jako pták, jenž kolem přeletí

a zapadne a zmizí... Moře ticha

dál rozlévá se kolem... Slyšeti

jen z rokle kdes, jak osyka si vzdychá,

jak tajemnou by šeptala si řečí.

V daleku někde datel zvolna klove,

zas umlká a ticho je zas nové

a tím je hlubší, zmlklejší a větší...

A najednou v ty dřímající lesy,

v to neobsáhlé, velké ticho kdesi

pískání vlaku ozvalo se zdlouha –

daleko někde vlak to k městu jel.

A hlas ten jak se tichem lesů chvěl,

v mém srdci náhle vzbudila se touha

po cizích dálkách, po širokém světě,

po dálných zemích, dálných, cizích krajích, –

ta stará touha na sever či na jih,

či bůh ví kam vlak rázem zanese tě.

A jak z těch setmělých a tichých plání

se ke mně neslo vlaku oddychání,

mně zdálo se, že unáší ten vlak

mne kamsi daleko, ve kraje jiné,

v svět jakýs neznámý, kde krásně tak,

jenž od mladosti z daleka mi kyne,

jenž lákal mne a vábil k sobě vždycky

a láká, vábí celý život lidský...

A v chvíli té mně zastesklo se náhle

po ruchu života a neobsáhlé

té vřavě velkých měst a zdálo se mi,

že vlak ten unáší mne v chvíli té

do dalekých a neznámých všech zemí,

a že to ticho kolem rozlité,

to ticho rodných lesů mých se mění

v tu věčnou píseň života a ruchu,

v šum pralesů a vodopádů hřmění

a v hukot moře, který zní mi k uchu, –

v ten hukot moře, jemuž jednou z blízka

jsem naslouchal, jak mohutněl a vzrůstal,

v ten hukot moře, po němž se mi stýská

a po němž stesk mi věčně v duši zůstal...