NÁLADA.

Dnes je mi, jak bych, chorý, vstal byl z lože

a na lávku kdes used’ prostřed nivy

a celý svět jak zřel bych kvést, ó, Bože,

jak při pohádkách vídal jsem ty divy.

A jak bych život vdychoval tak tiše

a zas jak bych jej žíznivým pil retem

s šeříků vůní, která ze všad dýše,

a se vší láskou, která proudí světem.

Jak v teplý vzduch by roztékala celá

se bytosť má, jak modravý kouř chýží,

jak v tónech, vlnách, v záři by se chvěla,

jak necítil bych vlastní těla tíži.

A náhle, jakby vůně všeho sytá

se tíhou sladkou na mé oči kladla

a jak bych cítil, štěstím žití spitá

že hlava moje na prsa mi padla...