NÁLADA.

Na měnivé třásni rozplývajícího se mraku,

hle, paprsek slunce se zachyt’;

to v tůni tvé duše idealu zaplanul odlesk,

jejž dosáhnout lze jenom ve snu.

Před zrakem tvým září na nejkratší chvíli

ta veliká scéna, snů tvojich bitva,

z níž jako hrdých andělů znějící pozoun

zní modlitba platící kráse.

Až na dno tajemství, kde zlo se od dobra dělí

a od děsu souzvuků úsměv,

ty chýlíš své čelo a záhadnou souvislost chápeš,

jež mezi muškou a zářící hvězdou.

Tu pozdvihneš hlavu opojen velkostí snění,

tvé srdce ještě se chvěje,

však předmět modlitby tvé již zmizel, zemřelo božství,

jen v srdci tvém ozvěna – píseň!