NÁLADA.

Mdlou září slunce zlatí vrchol lesa.

Teď neslavně, hle, padá za bory!

S šedivou mlhou smutek na kraj klesá.

Z vikýřů vlají černé fábory.

Jdou domů lidé zmrzačení prací.

(K jich kletbám zoufalým psi žalostivě vyjí.)

Je straší noc a den jim Marnost vrací.

Nevěří v nic a nevědí, proč žijí.

V jich řadách kráčím, básník zádumčivý,

má noc je jejich noc a jejich den mým dnem.

Psi k naší cestě vyjí chorál tklivý.

Kdes, nepoznáni, náhle zapadnem’.