NÁLADA.

Šeřík nám nad hlavou voní

a větvemi slunce jas stmívá

a komárů hudba monotonní

zdlouhavě, houpavě zpívá.

Umdlena polibky, touhou,

tak bledá v světlém svém šatě,

v mé nechala’s bílou ruku svou dlouhou.

Je ticho. Vzpomínkou pouhou

minulost dýše na tě.

Má duše vstříc vychází tvojí

na vlnách hudby té monotonní,

jež zdlouhavě, houpavě zvoní.