NÁLADA.

Je večer jako zvonky zkolébaný

finále dětských, teskných sonatin –

tak hrdličky se smějí ve svých klecích,

tak dívčí sen zní steskem z pianin.

V té sladké chvíli děcko milujeme,

tak rozmarné a tolik na nás zlé,

v té chvíli námi bílá ručka vládne,

ručka, jíž cuká dívčí svévole.