NÁLADA.

Šum žárem umdlený na větve tíhou naleh’

a visel bez hnutí, co v teskných intervalech

les dýchal přitisklý a potu hořký příval

z rozprysklých zelení mu hrubou vůní splýval.

Šla bledá únava pod stromy nehybnými,

po bok mi usedla, v tvář dechla tušeními,

stesk věčné otázky mi v zraky ponořila

a řečí mrtvých slov s mou duší hovořila.

Květ slunce přezrálý do bílých žárů svadal,

v šer haluzí se třás’ a modrým listím padal

v tich apatických němé vysílení, v mechu

se rozdoutnal, a lázní tajemného dechu

mne mdlobou kolébal, jak pod vlnami

krev z otevřených žil by tiše řinula mi.