NÁLADA.

Ach, slunce padá za hory,

zesmutněl celý svět –

číst budu staré autory,

jež čítával můj děd.

Pad' na zem smutek veliký

a k snu si ustlala –

číst budu staré básníky,

jež bába čítala:

Jak lidé lidmi bývali,

jak v prsou měli cit –

co staří kdysi čítali,

to duší budu pít.

Dva měli k smrti rádi se,

noc byla plna hvězd;

než román skončil, vzali se –

ať kvete, co má kvést!

V noc vodotrysky šuměly

a pěli slavíci –

o všem tom verše uměli

psát staří básníci.

V nich hvězdy byly rozsety,

jich světla kmitala –

číst budu staré poety,

jež bába čítala.

A měsíc vzcházel nad hory

v těch verších, bílý květ –

číst budu staré autory,

jež čítával můj děd...