NÁLADA.

V parkány města rozlévá měsíc

zářící klidně zlatý svit,

řeka, jež proudí pod zahradami,

odráží jeho lesklý štít...

Přípitky dole šeptají vlny

těm, kdo se vrhli v němý hrob, –

útrpným právem stíhal je osud,

unikli mu však beze stop!

Čím byla láska, sláva a štěstí!

Plameny, které dohoří,

bludičky, které svítaly chodcům

v života drsném pohoří!

Přecházím jizbou. Měsíční světlo

táhne mne dolů do hlubin...

Přijdu snad jednou! S umdlenou hlavou

věčnosti sladké klesnout v klín!