NÁLADA.

K nám v „dvojku“ sluhové na táčky večer chodí

a mluví, povídá se různých příhod řad,

tu Josef vypráví, jak v Terstu prchl z lodi

a jednu komtessu jak mohl milovat!

Pan soused (žloutnoucí a pobledlé má tváře)

doutník si zapálí a sluhům taky dá,

již v osm odešla visita sekundáře

a lékař pražádný nás nyní nehlídá.

Já mohu poslouchat a snivý jsem a měkký

a zvláštní nálada zavane duší mou,

svých lásek minulých když Josef líčí vděky,

ty řeči zachvějí mou hrudí vášnivou!

A kouzlem tajemným ta jeho řeč mě jímá

(ač všecko prostinké a všecko všední jen)

zvlášť slovem jediným, to slovem: Zima! Zima!

jsem v srdce hlubinách až v kořen otřesen...

Hned k zdi se obracím a v zraku klidném, čistém

já dojat poznávám, že slza zablýskla...

Tak je též v kostelích, kde při akkordu jistém,

když hrajou varhany, tak teskně řinčí skla!...