Nálada.

Na prsou kámen navalený leží.

A při tom se tak hrozně těžce dýchá!

Vzpomínek řada v závod kamsi běží.

Jdu v dumy vnořen, jdu tak z ticha, z ticha!

O dávných dumách myslím nyní znova.

Stesk zašlých chvil zas k nové vstává vzpouře.

To k zalknutí vzduch, v němž smrť kosu ková,

– karbolu zápach, dýmu, dehtu, kouře...

A je mi chladno... Vlhké moje tělo

se chvěje mrazem... nežli v posled skoná!

– Což moje prsa roztrhat to chtělo?! –

Ah, touha kdysi hýřivá a vonná...

Zřím tupě teď, jak tramway kolem jede,

kočár se mihne, chodců dav se smíchá...

Grimassy, tváře, všechno příliš šedé!

Jak se to mate... kácí... z ticha... z ticha!