NÁLADA.

Je mrtvo na vodách, kde lekníny kdys kvetly,

člun s veslem zlomeným v zátoce práchniví...

Žalm umírání mdlý rty osyk nedočetly,

a v loktech křehkých třtin spí den již neživý.

Duch smutku marného v soumraku rozjímavém

ve vrbách zažíhá bludiček světlý klam;

a mlýnů větrných co sen lká nade splavem,

umučen k blankytu náručí rozpínám:

Jít drahou věčných hvězd, jež v tmách se rozhořely!

Má tvrdá podstata se taví v slzí skvost.

Ó sestry vítězné! Vám platí vzdech můj vřelý,

v němž křídlem třese stesk a pláče bázlivost...