Naladění.

Na samotách, kde voda stojatá

až po obzor, jen mračny objata,

se prostírala rašelinou v dál,

strom podivný mé zraky upoutal.

Smrk starý, blesky rozbitý to čněl

a vlastní stín, jak brod jej obrážel,

si střežil žárliv s malé výšiny,

sám stín jsa přísný prostřed pustiny.

Bych z blízka zřel jej, zvěře pěšinou

jsem stoupal v klestu, černou slatinou,

jat dojmem síly, kterou jevil strom,

jejž nesehnul ni jekot vln, ni hrom.

Jak udiven jsem v posled patřil naň!

Uprostřed květin zvedal svěží skráň,

když mrákoty, jíž prostor mi ho kryl,

jsem blízkostí jej svojí pozbavil!

Ptač nevšední mu z ňader vzletěla,

v třtin pole tlumit spějíc ztemnělá

hru barev na své bystré peruti,

a zástup včel tu vířil v pohnutí.

Vál stínem tady prašných květů dech

a sladkým dojmem plnil měkký břeh,

kam pro houští jsem nesměl vkročit dál.

Jak nad životem vítěz strom tu stál.

Ta vzpomínka teď vrací se mi z cest,

a v prsou mých cos jako síla jest:

kol vidím kalný, všední život ves

a v nitru hrdost, mízu, písní ples.