NALADĚNÍ.

Je mi tak teskno, Mařenko, po Tobě,

ty bílý můj květe,

když z trudna záhonů v samoty porobě

cypřiš mi splakaných vzpomínek na hrobě

kol skrání se večerem plete.

Tisk bych Tě rád tak, Mařenko, k sobě blíž

a slíbal Tě v čelo

v těch dlouhých náladách, kdy vykvétá touhy říš –

ah, jak bych v duchových tónech slyšel zpívat již

Tvé běloučké, lehounké tělo.

Věr mi to, věř mi, Mařenko, šílel bych –

a s Tebou tak sedět,

tratit se, když hraješ, pod rukou v klávesích,

v piano splynout a plakat Tvé lásky smích

a notami v oči Ti hledět...