Nalezenec.

Byl nalezenec, tajno zkad,

hrál housle, bídu třel a vad’ –

i bloudil dlouho tam i sem,

až vzat byl mnichy novicem.

A vděčen celý boží den

byl v tuhé práci pohroužen,

leč večerní když přišel mrak,

tvář plála mu a hořel zrak.

Když usnul v síni s druhem druh,

dal na srdce mu ruku Bůh.

tu na lůžku se tiše zdvih’

a modlil se: hrál na houslích.

A z hloubi vzdech’: „Kéž prostu lat,

lze, matko má, tě vyvolat;

rád, když Bůh útulek mi dal,

bych tebe znal i otce znal!“

Hrál. – Uplynulo noci půl,

v tom vánek síni zavanul –

i skládá novic housle v klín –

a dveřmi vchází ženy stín.

„Mé dítě – proč bys mne se bál?

Tvá máť jsem, ty’s mě vyvolal!“

I sedla k němu: „Pojď jen blíž! –“

a líbala – „Bud šťasten již!

Jsi doma, dobře Bůh tě veď,

jsi doma, chor jsi však a bled,

pojď, nežli vzejde slunce svit,

též otce půjdem navštívit.

Oj, strádá, strádá dvacet let,

a dvacet let se modlí ret,

a dvacet let se chvěje hruď:

Juž, pane, milostiv nám buď!

Nuž pojď!“ A do strun houslí všech

jak kdyby plachý sever dech’:

mnich nazpět kles’ – a dvojí stín

šel chodbou v opatovu síň.

A v síni výkřik, vzdech a sten –

stín trojí kráčí chodbou ven...

Den na to v sirou matku zem

je pohřben opat s novicem.