NÁMĚSÍČNÍK

– Nekliden věčně a nespokojen,

se všemi věcmi nitkou jen spojen,

od pevného vždy znova se trháš,

za tím, co plyne, se v neznámo vrháš,

udiven, dojat i nenávisti pln,

hostem jsi u každé stanice –

kde cíl tvých nepokojných vln?

– Spadl jsem, pane, s měsíce.

– Teď přitažlivost však země tě drží,

unášen života našeho strží

nemůžeš uniknout zákonu jeho,

osudu člověka pozemského,

zatoužíš po klidu, přístavu, ztišení,

spokojen s příštím všedním dnem;

neslyšíš v srdci písně smíření?

– Jsem fascinován, pane, snem!

Přišel jsem, pane, z jiného světa,

kde ctnost a krása svobodně zkvétá

k vyššímu životu, v čistším slohu

bez pověr, předsudků, tyranů, bohů,

mozek a srdce společně jdou,

zarmoutí možná, leč neničí –

nezapomenu na zemi blaženou!

– Leč neuživíš se tesknicí.

– A přece živ jsem tu snem a touhou,

nesmířen znova vždy na cestu dlouhou

vydám se za nimi, tápu a žízním,

jedinou žádostí vzplanu a vyzním,

po hřebenech a po římsách

vysoko kráčím a výše zřím,

po zlatém souzvuku do strun jsem sáh’...

– Leč pro svůj život utrácíš rým.

– Přece však jest a přece mi zpívá,

když bledá tvář na mě z dálky se dívá

a somnabulní vidina sladká

k vyššímu světu otvírá vrátka,

na dosah ruky je, málo chybí jen

bych propast překročil, u cíle byl...

– A vezmou-li ti poslední sen?

– Zřítím se na dlažbu, zbaven sil!