NÁMĚSÍČNÍK.

U okna jinoch bdě sedí

A smutně v tmavou noc hledí,

I z hloubky zemské k nebesům pozírá,

Kde v chmuře hvězda za hvězdou umírá. –

Povzdechne jinoch nocí temnou:

„Opuštěný zde prodlívám;

Však touha vábí mne jínam;

Ach, kdož tam půjde se mnou?“

I skví se v husté noční mlze

Na tváři jeho jasná slze;

On v hoři spěchá k lůžku tichému

A v náruč klesne spánku těžkému.

Hle, na obloze potrhne se mrak

Mdlý, světlem pobluzuje Luny zrak,

Bolestně stíhá snící v tichu zem

Pokrytou neprozračným závojem;

Tam nad hor temenami spočívá

A doly vůkol stříbrem posívá.

Pozdvihne jinoch oči své

A srdce vře mu citlivé.

„– Co žádáš, nevěsto bledá?

Proč pohled tvůj mi spát nedá?

Proč každonočně na mne vždy se díváš

A city neznané v mé srdce vlíváš?

Proč zesmutnělé oko tvé

Vždy na mne míří blesky své?“

A zpět když klesl v lůžka klín,

Hle, Luna kročí oknem v síň;

Po stěnách skví se jasný hled

Co stříbrný na jílmě květ;

A jak jinoch oči odkrývá,

Luna milencem ho nazývá,

„– Můj vyvolenče, pojď,

Na jasnou střechu ven mne doprovoď,

Bez stínu zář kde plane má,

V svobodné výši budu tvá!“ –

A tam nad zemí ztemnělou

Milenku jinoch líbá svou;

A každonočně nevěsta mu kyne,

Milence k srdci vine,

Ač srdce její chladné jen

A plamen žádný v bledé tváři,

Předc vzhlídnouti se v její záři –

Jak blahý, tichonoční sen!

Kdy však se zásvit její tratí,

I jinoch se na své lůžko vrátí.

Však, jednou – milenka mu kyne,

On po zdi vzhůru k ní se vine,

An bouře černá, strašlivá

Tvář milenčinu zakrývá;

Jen blesků oheň roznicuje svět,

Však Luny milostný se neskví hled.

On marně vzdychá, marně k obejmutí

Rozstírá ruce – krutné procitnutí! –

Zasmutněn kráčě zpět, chybí stop –

A v hloubku klesne, v tmavonoční hrob.