Náměsíčný.

Spím a v snu tvůj bledý kruh

jak se jemně

snáší ke mně

jako tiché noci duch!

Spím, však za mne, vím, ty bdíš,

jak v dál plyneš,

kam mi kyneš,

v jakou světlou duchů říš!

Těžký sen mé údy spjal!

Ty jej drtíš,

ač mne škrtíš,

dál mne lákáš dál a dál.

A já vstávám – sotva vím,

dál se stáčím,

s tebou kráčím,

skrze modré noci dým.

K oknu lákáš, civíš tam,

ach, co zkusím!

A já musím

vrhnouti se v náruč tmám!

A já kráčím samý sen,

v děsné slasti

nad propastí,

nad bezednem zavěšen!

A já kráčím, – musím spát,

kdo mne drží

nad tou strží,

abych nesřítil se v pád?

Jaká síla magická

dál mne vede

v záři bledé,

lampo nebes mystická?

A já musím za tebou

dále jíti

a se zpíti

hloubky, dálky velebou!

Spím, však všecko procítím,

kam se šinu?

Spadnu? Zhynu?

krok! – Však, div, se nezřítím!

Viz, v tom symbol žití jest!

Hrdý, němý

nad stržemi

nést se bludných lidských cest!

Chvět se – ale nespadnout,

slyšet z dálky

lidské války

řev a chřest těch sterých pout!

Kráčím dál a stále spím

v záři bledé,

kdo mne vede,

že se v lože navrátím?