NÁMĚSTÍ STAROMĚSTSKÉ.

Je krásný den – jak mladý, sličný bůh,

jenž svěže v rose panenské se koupá

a potom lehce na nebesa stoupá,

zkad usmívá zpátky v zemský luh.

A dole ve zdech města malý kruh –

rub zrcadla to – co za ním se to děje,

to vražda je, a hrůza jitrem věje

a krví leskne dláždění se pruh.

Ó bože, v čas tak luzný, k objímání

jenž stvořen, k lásce, radosti a plesu,

tvůj člověk bratru obrací jej k děsu,

co před tebou líc farisejsky sklání!

A na obloze vidět mráčky těkat

a jarní hromy v dálném hřmí kdes místě –

kdy udeří? – Ó, ty udeří jistě – –

za tři sta let – Ty, Pane, můžeš čekat!...

Však my – tvůj lid?... Co nám je tady k spáse?

Kdo pán, ten zhynul neb se nectně podal,

za statky řeč a víru otců prodal – –

jen lid – ten věří, čeká, dočeká se!