Náměstí staroměstské.

Náměstí ty staroměstské,

jak jsi malé na pohled,

Praha-li však srdce české,

ty jsi toho srdce střed.

Co v tom srdci vře a vřelo,

v tobě vždy se odráželo,

vlasti sláva, zmar a vznik

psány tu co v památník.

Volný lid se vlnil venku,

šumot zněl až v radní sál,

kdy jsi ty, Šternberský Zdenku,

zvolal: „Živ buď Jiří král!“

A co hrom to hučí v dáli

z volných prsou: „Sláva králi!“

královský tak plesá zvon,

s ním pak srdcí milion.

Prahou chvěla temná rána,

náměstím zněl bubnů třesk,

ocel kata přichystaná

odráží, hle, duhy lesk. –

Dvadcet sedm, dlouhá řada! –

Za hlavou kdy hlava padá,

zbrocen krví jásá vrah:

„Tenkráte jsem k srdci sáh!“

Náměstí ty staroměstské,

jak jsi malé na pohled,

Praha-li však srdce české,

ty jsi toho srdce střed.

Kdy as tebou dav se míse

dále v srdce rozvlní se,

aby vlasti neslo jas:

„Že jsme volni, volni zas?“