Námluvy.

Oblékl se v jasně žluté kozlovice,

a ty oči jeho plály jako svíce,

hedvábný měl šátek, vyšívané prádlo,

a holinky lesklé byly nad zrcadlo.

Zapřáh' do vozíku párem koně vrané,

dal naň košatiny pěkně malované,

koňům připjal stuhy na hřívu i čelo

a uháněl ze vsi, jen to zafičelo.

Čapkou vzhůru házel jako dítě míčem,

juchuchu! si výskl, práskl novým bičem,

až červená šňůrka, na konci jež byla,

radostí se z toho všecka roztřepila.

Děvčatům se cestou směle v oči díval,

líp než skřivan z jara hvízdal si a zpíval;

ptáci ze závisti mlčky v keře sedli,

že jak on si notil, zpívat nedovedli.

Kam pak sousedův to Jeník asi jede,

že si dnes tak pyšně, furiantsky vede? –

Inu, otec stárne, matka je juž chora:

jede na námluvy do Baťova dvora.

Kytku za kloboukem, novou dýmku v pěsti,

vejde do světnice: „Dej vám Pánbůh štěstí!“

„Dejž to milý Pánbůh! Co's nám přines'? Sedni!“

„Co jsem přines'? Nechci sám být ze dne ke dni.

Tatínek mi dali statek; chci mít ženku;

pravili mi: „Žeň se; půjdu do výměnku,

dobrá hospodyně lepší je než zlato...

Chtěli byste dát mi Rozárku, pantáto?“

„Rozárku? I hlehle! Což se blíže znáte?“

„U muziky jsme se našli prvníkráte –“

„No a?“... „Mluvili jsme, jak se druhdy mluví;

řekla: ,Mám tě ráda...’ Tož jdu na námluvy.“

„No, jestli v tom vůle mojí staré bude

a pak vůle Boží, co mi potom zbude?

Jdi tedy, pros ženu; rád se s tebou spojím...

sedni, přece sedni!“ „Ba, já raděj stojím!“

By si tedy Jeník nepokazil várku,

žádá u paňmámy znova o Rozárku;

stará váhá, váhá – potom řekne „ano“,

a hned o snídani dobrou postaráno.

Co se zatím děvče na přístěnku šatí,

ptá se ženich otce, mnoholi jí splatí?

„Dvacet korců polí, peněz ovšem v mále,

koní pár, tři kravky, vola a tak dále!“

Když je ujednáno, tu teprva živo,

k zdrávkání je víno, k popíjení pivo;

co se zatím děti těší na koláče,

píše kantor smlouvy – a babička pláče. –