NÁMLUVY. (1.)

„Jaký jonák stal se z tebe,“

pravil pán na Makotřasích

při snídaní svému synu:

„Osmahlý a plný síly,

při tom rovný jako jedle –

život v táboře ti slouží –“

„Ba jsem přímý –“ Zdeněk praví,

při čemž řady bílých zubů

pod kníry se zablyštěly,

oko tmavé zajiskřilo,

tváře se mu rozesmály.

Načež vypravoval dále

o bitvách a o příhodách

v táboře tam Valdštýnově.

„Nyní, Zdeňku, oženíš se.

Stár jsem; rád bych tebe viděl

ženatého, dřív než umru.“

„Ale, otče,“ Zdeněk praví,

„dosti na to času ještě.“

„Málo času, milý synu.

Mám pro tebe švarnou děvu.

slečnu Bertu Petrovickou –“

„Ale, otče –“ opět smíchem

Zdeněk otci odpovídá.

„Jaké ale? Či snad láska

v srdci tvém se uchytila?

Znám to... Těžké bývá velmi

odříci se vyvolené –

vojínovi dvojnásobně.

Je-li tvoje vyvolená

slečna jakás urozená,

ovšem musíš dostát slovu.“

„Nejsem, otče, zamilován.“

„Nuž tím lépe. Ujednáno.

Vezmeš sobě slečnu Bertu.“

„Ale, otče,“ – Zdeněk v smíchu

otci svému odporuje,

„vždyť ji dříve musím znáti!“

„Znám ji sám; strýc její u mne,

častým hostem tady bývá.

Zábavy a pitky, lovy

úplně nás pobratřily.

Do Berty jsem zamilován –“

„Nuže, otče, proč sám nechceš

o ni –“ „Mlčíš, šibale ty?

Tak snadno mi nevyklouzneš!“

„Dobře tedy. Půjdu zítra

představit se slečně Bertě.

Podmínku však jednu kladu:

Přestrojím se za zbrojnoše

Sršně, jenž mne doprovázel

na výpravách všude věrně.

Odevzdám té slečně psaní

na zámku tam petrovickém,

ale zároveň se vyptám

u komorné slečny Berty

na paniny ctnosti, vady,

abych, jako Vávra, v pytli

zajíce snad nekupoval.

Zalíbí-li se mi Berta,

ožením se dle tvé vůle.

Jinak ale navrátím se,

milý otče, do tábora.“