NÁMLUVY. (2.)

Jede Zdeněk záhy z rána

přestrojený za zbrojnoše,

jede k zámku Petrovicům.

Skřivan pěje svoji píseň,

kukačka naň smavě volá

s jiným ptactvem z vonných lesů.

Vzduch je plný šumu jara,

bzukotu a tepla, vůně.

Před ním zámek petrovický;

přijel širé na nádvoří,

sesed s koně, ohlásil se

jako zbrojnoš pana Zdeňka.

Dlouho musel Zdeněk ždáti,

nežli předvolán byl slečnou.

Do nádherné vkročil síně,

kde naň čeká slečna Berta

s komornou svou, věrnou Lisou.

Slečna oblečena v brokát,

v zlatě, v stříbře, s dlouhou vlečkou.

na krku má perle, zlato,

ve vlasech má zlatou jehlu

chrysoprasem okrášlenou,

v náušnicích se jí lesknou

brilanty, jak malé hvězdky.

Střevíčky má atlasové,

vysokých jsou na špalíčkách,

mašle na nich, jako květy.

Pozorně čte psaní slečna.

Trochu drobná, trochu malá,

trochu hrdá, upejpavá,

ale sličná přec je slečna.

„Bude-li to muset býti –

nuže, vezmu sobě slečnu –“

dumá Zdeněk zamyšlený.

Podle ní je věrná Lisa,

komorná a přítelkyně,

dívčina to plná ohně,

vysoká a štíhlá v boku,

v tmavých očích žárů jiskry,

nad očima tmavé brvy

obočím jsou překlenuty

tmavým, havraní jak peří.

Černých vlasů bujné proudy

růžovou jsou spiaty stužkou,

tváře jasné, zdravé barvy:

Broskve zralé k nakousnutí,

v důlkách jich se šotek skrývá,

který kolem úst též hraje

korálových, usměvavých,

za nimiž dvě řady bílé

labutí či perlí drobných –

s čím je srovnat věru nevím –

stále téměř vstříc se lesknou.

„Doveď, Liso, toho muže,

zbrojnoše to pana Zdeňka,

do sklepa, tam vína nalej,

samotoku mělnického,

vyčastuj ho, jak se sluší.

Zatím napíši já psaní,

bílé psaní panu Zdeňku.“

Zbrojnoš zří na slečnu Bertu;

pěkná je, však trochu drobná,

trochu bledá, trochu malá

a jak hrdá, upejpavá!

To je Lisa jiná děva;

vysoká a štíhlá, plná,

červená a usměvavá.

Věru, kdyby směl si volit

mezi komornou a paní:

Lisu vzal by bez váhání.

Poklonil se zbrojnoš slečně,

následoval hezkou Lisu,

která do sklepa ho vedla

po schodech po příkrých, tmavých.

Jaký div, že zaklopýtal

na těch schodech přes ostruhy,

že se Lisy chytit musil,

aby nespad střemhlav dolů.

Lisa zasmála se tomu;

zvonivě ten smích se rozleh’

po chodbě a po sklepení.

„Toho vinna tma a schody,

nezvyklý jsem také chůzi,“

omlouval se zbrojnoš dvorně.

„Věřím vám – však již jsme dole,“

Lisa dí: „Nuž posaďte se,

hned vám naleju zde vína,

samotoku mělnického.“

Veliké to byly sklepy,

jaké bohatýři naši

v starých časech na svých hradech

mívali a posud mají.

Posud přicházíme na ně

v starých hradech, zříceninách.

Ohromné tam stály sudy,

plny moku révy vinné

z doby ještě otce Žižky,

ba snad byli pamětníci

spásy vlasti, otce Karla.

Zbrojnoš posadil se za sud,

dnem jenž trčel, jak stůl, vzhůru,

na stoličku used’ nízkou.

Do sklepení svit jen padal

světlíkem sem ze nádvoří.

„Není třeba ani světla,“

Lisa děla, nesouc víno

v staré zaprášené lahvi,

plné pavučin a smetí,

nalévajíc plnou číši.

„Zapálím si k tomu lulku,

lépe se to při ní pije.“

„Zapalte!“ dí Lisa v smíchu.

„Na zdraví!“ dí zbrojnoš na to,

pozvedaje plnou sklenku –

„K tomu hubinku mi dejte!“

šeptem ždá, jí hladě ruku.

Zasmála se sličná Lisa,

zvonivým se smála smíchem,

odraženým od sklepení,

jak kdy perličkami hází

číše, vínem přetékajíc.

„Jděte, jděte, milý pane!

Nechte toho, pijte raděj.

Pijte, a mně vypravujte,

jakýť váš pán – ten pan Zdeněk.“

„Proč pak o něm, panno Liso?

Co vám jest do pana Zdeňka?“

„Inu, mám svou paní ráda.

Chci jen vědět, jaký muž to,

zdali zlý anebo dobrý –

zda se dobře vdá neb špatně

moje paní, slečna Berta:

Její štěstí, moje štěstí.“

Falešný si vzpomněl zbrojnoš,

sám že komornou chtěl zvídat,

jaká paní její, Berta.

„Dosti na to ještě času –

po vůli jí zatím budu,“

pomyslil si, načež pravil:

„Pán můj Zdeněk? To je kopa!

Dobře ho znám deset roků:

Jedno lože s ním jsem sdílel,

válečné vše slasti, strasti

v táboře i na pochodě.

Denně musil jsem ho vodit

od pitky a kamarádů,

ukládat na lože k spaní.

Svárlivý je, hraje v kostky,

kleje při tom, opíjí se,

vyhazuje zlato oknem;

zároveň však lakotivý,

nikomu nic nedopřeje,

pohádá se každou chvíli,

div, že hned se nesepere.

Bázlivý je ale v boji,

při ráně se střelné skrývá.

Pravý je to nemotora,

za ženskými jako blázen:

Při tom suchý jako bidlo –

Jeť on pravé motovidlo.“

„Co to díte?“ zvučným smíchem

Lisa jemu odpovídá.

„Toť se nehodí k mé paní?“

„Ani za mák, slečno Liso,

vystříhejte ji před Zdeňkem,

spasení-li je vám milé:

Chce-li nešťastnou kdy býti,

aby si jen Zdeňka vzala!“

„Děkuji vám za výstrahu,

věrně vyřídím to slečně;

ale nyní pijte přece,“

dí mu, znova nalévajíc.

„Na zdraví!“ Dí zbrojnoš na to,

plnou pozvedaje sklenku –

„k tomu hubinku mi dejte!“

Šeptem ždá, jí hladě ruku.

„To to!“ Se smíchem dí Lisa,

„jenom se mi opovažte,

vy jste také pěkné kvítko!“

„Já? Jsem pravý opak Zdeňka:

Srdnatý a podnikavý,

otužilý, věrný, stálý,

ve všech bitvách pod Valdštýnem

slavně jsem se vyznamenal.“

„Aj, aj,“ vece sličná Lisa,

za boky se popadajíc. –

– „Mladý, hezký, plný síly,

dvornosti a oněch ctností,

vojína jež vždycky zdobí,

jak ve válce, tak i v míru –“

„Aj, aj!“ diví se mu Lisa.

„Věrný v lásce –“ pokračuje –

„Nu, já nechci se vám chlubit,

vidíte to na mně sama –“

„Ne, vy nejste vychloubavý,

pane zbrojnoši, ni málo,

pravá skromnost vaší zdobou. –

Ale pijte, pijte přece,

vy nic, pane, nepijete!“

„Na zdraví!“ Dí zbrojnoš na to,

plnou pozvedaje sklenku,

pak se dvorně doprošuje:

„K tomu hubinku mi dejte!“

Za ruku ji při tom béře,

ruku plnou, oblou, kyprou,

jevící se pod ramenem

zpod košilky sněhobílé.

„Ne!“ dí Lisa, při čemž prudce

zbrojnoše též odstrčila.

„Ne, to nesmí, pane, býti –“

„Proč ne? Co v tom, panno, zlého?“

„Což vy muži milujete

dnes tu, zítra jinou –“

„Pravda, muže srdce divné!

Zvláště na vojně on těká

od květiny ku květině.

Navrátí-li se pak domů –

že miloval – více neví.

Divné jesti srdce muže.

Najde-li však, čeho žádá,

řekne-li mu:,Tu chci míti!’ –

dá za lásku živobytí!“

„Srdce ženské je však jiné:

volí, zkoumá, nepoddá se.

Jednomu jen lásku slíbí,

tu však také chová věrně.“

„Také jsem si často přával

naleznouti věrnou druži,

s ní pro celé živobytí

usadit se v rodném kraji,

býti šťastným jen s tou jednou,

pro ni lásku svou jsem schráněl –“

„Ha, ha! Což to možno muži?“

zvonivým dí Lisa smíchem:

„Může muž si schránět lásku?“

„Ano, Liso, kdyby našel

pannu sličnou, jako ty jsi!“

„Ah již pozdě!“ Smutně Lisa

zbrojnošovi odpovídá.

„Což – již máte milovníka“

„Ne, však ženich jest mi slíben.“

„Aj! tož nemilený ženich,

zajisté kýs nemotora –

Za to já jsem jiný jonák!“

„Chtěl byste si mne snad vzíti?“

Smutně s úsměvem dí Lisa.

„Vzíti – vzíti?“ Zbrojnoš koktá.

„Proč hned vzíti? Nač ty kvapy?

Ale pozděj – proč ne? Ale –“

S výsměchem dí Lisa k němu:

„Vzíti ne? Však třeba zatím

hubinkou vy nezhrdnete?

Napil jste se dosti vína?

Čas se vrátit, slečna čeká.“

„Dosti,“ zbrojnoš smutně vece,

načež Lisu následuje,

která po schodech jde vzhůru.

Svěsil uši, ubožáček...

Avšak náhle prostřed schodů

Lisu kolem pasu chopil –

a již hubinku jí vtisknul.

„Nestydatý.“ zaznělo tu

z Lisiných úst, spiatých hněvem,

z očí jejích srší blesky,

tváře její zarděly se,

jako třešně plné, zralé.

„Pro hubinku tolik hluku!

Po prvé to – naposledy.

Vojín zvyklý žíti rychle:

životem dnes bujným kypí,

zítra leží v chladné zemi.

Žil jsem také, žil jsem mnoho,

ale přiznám se vám, panno,

takto že jsem nebyl šťastným

po mnohá již dlouhá léta.“

Ruku nechala mu v ruce,

pohlížejíc v jeho oči

jako kouzlem opojena;

snad že v jejím srdci také

ozvalo se stejnou dobou:

Tak že nebyla též šťastnou

ve svém živobytí celém.

Náhle vytrhla se prudce:

„Navždy s bohem, slyšíte-li?

Opovážlivče vy! S bohem!“

„S bohem navždy!“ vzdychnul zbrojnoš.

Lisa pospíšila k paní.

Doručeno jemu psaní

na Zdeňka. I odjel domů.