NÁMLUVY. (3.)

Mladý Zdeněk domů jede.

počasí se pozměnilo.

Vystoupily mračen hrady:

Z nich se blesky jako biče

v hřívy mračen zatínaly.

Divocí je oři táhli,

větrů oři, přes krajinu.

Luh i les tu sténal, ječel,

časem ozvalo se hřmění,

bouře vozu v divé jízdě

širým nebem rachocení.

Začalo v tom hustě pršet

jako když se z konve leje,

jarní padala to vláha,

takže Zdeněk promok’ celý.

On však rád byl tomu dešti,

tomu srdce ochlazení,

které přivedlo ho k sobě.

Již se setkal se svým otcem.

„Nuže, jak se tobě vedlo?“

„Nemohu si, otče, vzíti

nikdy, nikdy – slečnu Bertu!“

„Dobře tedy,“ konečně děl,

„nemohu tě nutit více.

Věz však, na zítřek jsem pozval:

Bertu i jejího strýce.

Žádám tedy, abys zítra

uvítal je aspoň dvorně

zde na zámku Makotřasích.

Ba ty musíš: To má vůle;

pak se navrať do tábora,

milejší-li tobě Valdštýn,

blázne! Nech zde slečnu Bertu –

odejdi si třeba – k čertu!“

4.dohledat tu jedničku

Po bouři se vyjasnilo.

Přišlo jitro jasné, smavé,

jak by blankyt na nebesku

andílkové vysmějčili.

Jede k Makotřasům panstvo,

starý pán a mladá slečna.

Starý pán na černém koni,

slečna na překrásném broni.

Závoj hustý tvář jí cloní.

Makotřaský pán je vítá

na nádvoří se svým synem.

Zdeněk pozdravuje také

dvorné panstvo petrovické.

Slečnu Bertu podporuje,

pomáhá jí s sedla na zem.

„Odpusťte mi, ctěná dámo,

že jsem včera před vás vstoupil

za panoše přestrojený!“

Tu však cítí, že se chvěje

v náručí mu slečna Berta.

„Co vám, slečno,“ on se táže.

Odhrnula slečna závoj:

Vidí Zdeněk překvapený,

jak se slečna Berta směje:

„Tutéž myšlenku já měla,

pane Zdeňku, co vy, včera,

za Lisu se přestrojivši,

abych o vás vyzvěděla

od zbrojnoše zlé neb dobré.

Já však se vám neomlouvám:

K tomu ženy právo mají.

vyzvídati věci tajné!“

„Otče,“ zvolal Zdeněk nyní,

„tu chci, aneb žádnou v světě!“

,Zbláznil jsi se?“ Otec praví.

,Nerozumím tomu slova!“

„Také já ne,“ vece starý

stryjec*) Bertin, Petrovický.

„Co díš, Berto: Chceš ho také?“

„Chce-li on mne – chci ho také!“

„Požehnejte již svým dětem,

otče, strýče,“ vece Zdeněk.

„Chcete-li si blázna vzíti,

slečno Berto, zde mne máte!“

„K tomu hubinku?“ dí Berta

v bujném smíchu, jako zvonky

když se v zpěvu rozhovoří.

„Ano!“ A již na rty její

tiskne vřelé políbení.

Byla svatba, byly hody,

teklo vína jako vody.