NÁPĚV.

Dostih’ jsem se při zpívání...

Milý bože, kdy to bylo,

že se mi, – už nevím ani, –

posledně to přihodilo!

A ten nápěv tak mi známý!

Ano, tak jsem kdys to zpíval

za lesy a za horami,

než se obzor mraky stmíval.

Jenom nápěv, žádná slova,

něco jen jak dálnou zvěnou

prochvělo mi srdcem znova

něhou dávno zapomněnou.

Žádný stesk, – ó kdež! – to v citu

tenkrát vše tak jasně znělo,

jako skřivan na úsvitu

vše se v duši rozepělo.

Do zlatisté záře ranní,

kde nebylo chmury žádné

o té „lásce do skonání“,

o tom „vadne až uvadne“. –

A teď, – jak to všechno dálné,

zbledlé, jak šla roků řada, –

přec jen v duše chmury kalné

poblesk záře z mládí padá.