NÁPIS NA STARĚM MEČI.

Na prahu zbrojnice jsem stanul zamyšlen.

Kov zašlý starých práchnivících zbraní

skly barevnými štíhlých oken gÓtických

narudlou září barvil úsvit ranní – – – –

a po parketách vrhal pestrý duhy pás.

Vzduch kolem dýchal plísní zašlých věků

a z rámů zaprášených mezi krunýři

v tlum zbraní zřely přísné tváře reků.

Tu mezi zbrojí gigantických rozměrů,

již nesly chrabré plece bohatýrů,

pohozen v koutě leží starý meč.

„Za vlast a krále, za volnost i víru“ – –

rzí rozhlodaný nápis v ocel jeho vryt.

Ó mrtvý svědku velkých snah a skutků!

tajemné zvěsti tvojí zcela rozumí

jen zadumaný básník ve svém smutku,

jen on tě chápe ve tvých nekonečných snech,

ten vznět, to nadšení, jež vedlo ruku,

kdy v ocel ryla slova plamenná,

jen jeho hruď tu všecku pojme muku.

Tu mrazem dýše z pergamenu kroniky

v prach zdeptaného národa – Ó víry

a lásky k vlasti svaté zápaly!

Dnes chvíte se jen ve lkavých strunách lyry.

V ty básník sáhne bouří svojích dum,

kdy rudou stopou našich dějin kráčí –

sál zalil se v šer; mně zdálo se,

že z kouta, kde temné se stíny mračí,

kdos velký mezi zbrojí zvolna vstal

a síní přešel dlouhým, vážným krokem.

V tlum stínů zahalen, zpět ohléd se

a slzou zvlhlým zadíval se okem

v kout ozářený rudou záplavou,

kde mezi štíty mrtvých bohatýrů

stál starý, rezavý meč s nápisem:

„Za vlast a krále – za volnost a víru!“