Nápisové.

Svou ženu Hlupoň, lítou lvici,

Nazývá vždy svou polovici:

I což se jemu zdá?

On s milenci ji, očma hledě,

Den jak den vidí na besedě:

Vždy Hlupoň pravdu má.

Tvá ti nebem slove milostnice,

V tváři její vidíš oblohu:

Já na čele draka vidím sice,

Panny ale viděť nemohu.

Zpěv velebíš sprostý, vyššího nechápaje myslí:

Jetřichu, tys sprosták! – Sprosto-li tohle ti dost?

Bezchutné a nebásnické dals pochvalu písni,

Básnická se ti pak chvály nehodna vidí:

Jest syrinx, lyra je zde také, je tu Pan, je Apollo:

Sejmi klobouk, Mídas, Jetřichu, též tu bude.

Buď všetečnost, buď nouze přivedla tě z dálí;

Proč ústa tvá jen vždycky vaši zemi chválí?

Tu nic ti nejde k chuti, jak tam za horami:

Jdi, zůstaň, kde se líbí, my zde dobře sami.

Kazatel ten lidmi pohybuje:

Mně i žaludek se zkormoucuje.

Že pohnutedlně káže, kdo můž příti,

Jen počne, hned se každý chystá jíti.